Není žádnou náhodou, že nejzávažnější projev na letošním Valném shromáždění OSN pronesl srbský prezident Alexandr Vučič.

Varoval v něm před velkým válečným konfliktem, který čeká Evropu již za zhruba dva měsíce. Bylo to ještě před televizním vystoupením prezidenta Ruské federace Vladimíra Putina ohlašujícím částečnou mobilizaci ruské armády a hlavně plánovanou ruskou anexi asi 100.000 čtverečních kilometrů ukrajinského území, píše Jaroslav Bašta v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Srbský prezident připomenul, že dlouhodobě varuje před tím, že se mezinárodní situace natolik zhoršuje, že nevyhnutelně směřuje ke globálnímu konfliktu. Již dříve nabádal, aby všichni brali vážně slova ruského prezidenta Vladimíra Putina o možném použití jaderných zbraní na obranu Ruska. Musím připomenout, že Srbové z předpovědí svého prezidenta vyvodili důsledky. Za poslední léta se jejich armáda zvětšila na pět a půl násobek své původní velikosti.

Pozoruhodná jasnozřivost Alexandra Vučiče nejspíše pramení z hořkých historických zkušeností Srbska. Vznik Kosova v roce 2008 byl prvním násilným překreslením státních hranic v Evropě od skončení II. světové války. Již o šest let později v roce 2014 se ukázalo, že šlo o otevření Pandořiny skřínky plné násilí, válek, a politiky dvojího metru ve vztahu ke dvěma principům mezinárodní politiky z konfliktní fáze 20. století – práva na sebeurčení verzus stability státních hranic.

Projev Vladimíra Putina ze středy 21. 9. o částečné mobilizaci se stal oním zlomem, před nímž dlouho varoval srbský prezident. Skončila speciální vojenská operace na Ukrajině a začala válka s kolektivním Západem. Tedy i s námi. Půl roku válečné propagandy vedlo k tomu, že dle průzkumů veřejného mínění 75% ruských občanů považuje za hlavního nepřítele, proti kterému je třeba bojovat, Spojené státy. To za posledních 31 let nikdy nebylo. Mimo jiné to znamená společenský souhlas s tím, že v obranné válce proti silnějšímu nepříteli lze použít všechny prostředky, včetně jaderných zbraní.

Ostatně ruští jestřábi (vesměs podporovatelé prezidenta) hned po úspěšném ukrajinském protiútoku volali po nasazení taktických jaderných zbraní, třeba ve formě dělostřeleckých granátů vypálených na pozice ukrajinské armády. Probíhající anexe Novoruska možná zaručuje, že na východě a jihu Ukrajiny je nepoužijí. V Haliči bych si tím jistý nebyl. Situace před letošní zimou se opravdu stala kritickou a skepticismus srbského prezidenta Alexandra Vučiče se snadno může naplnit. Rusové opakují dvě mantry – nad jadernou velmocí nejde vyhrát a jaderná válka nemůže mít vítěze, jen poražené.

V historické éře jaderných zbraní se vyskytly dva body, kdy bezprostředně hrozil celosvětový jaderný konflikt – Korejská válka a Karibská krize. V prvním případě to skončilo příměřím, ke kterému znepřátelené strany dospěly po 158 kolech diplomatických jednání. Za Karibské krize sehrála rozhodující roli zkušenost s válečným utrpením obou představitelů velmocí – J. F. Kennedyho a N. Chruščova. Na to se v naší éře bojechtivých žen spoléhat nemůžeme. Nicméně jednání o míru začít musí, už proto, aby se z nastávající těžké zimy bez ruského plynu nestala několikaletá zima jaderná.

Článek 1 Severoatlantické smlouvy (který jako jediný je závazný pro všechny členské státy) hovoří o tom, že naší povinností je udržení míru a zabránění celosvětovému konfliktu. Je čas vrátit se ke kořenům a smyslu vzniku obranné aliance, jíž jsme členem. Začít můžeme tím, že do vztahů mezi státy vrátíme mezinárodní právo místo práva silnějšího. Dnes už víme, že kdo seje Kosovo, sklízí Krym a Novorusko.